Řekla bych, že psychika má ten úplně největšá vliv. V 6. měsíci jsem přišla o chlapečka, týden po svatbě, ještě celá šťastná a "rozechvělá" - umíš si to představit? Nenašla jsem si odbornou pomoc, rodina to bagatelizovala, byla to velká chyba, dodneška to v sobě mám nezpracované. Ačkoliv předtím jsem vždy otěhotněla, ani jsem nevěděla jak, teď to nešlo (mám už dvě starší děti s prvním manželem). Prožívala jsem děsný stavy - nemohla vidět kočárek, slyšet o miminku...a samozřejmě pořád nemohla otěhotnět. Až jsem si po roce řekla, že musíme odjet někam hodně daleko, a jet si tam pro miminko. jeli jsme k moři, do Chorvatska. A pamatuji si, že "to" tam proběhlo jen jednou, jinak to prostě nějak nevycházelo, ale tu holčičku jsme si dovezli Za týden má 8 let. Asi pomůže: odjet někam daleko, najít si super práci, z které by ti bylo líto odejít, rozjet podnikání, které bez tebe nepůjde apod... když "zapomeneš" na "dělání" miminka, může přijít samo. moc držím pěsti! Je to obrovská bolest, ale časem už se to dá snést a žít s tím bez každodenního pláče...