Mojí matce se nikdy nelíbím - nikdy nejsem dost hubená a nikdy nejsem správně oblečená.
Dřív jsem se snažila oblečení přizpůsobovat jejímu vkusu(při těch 3 příležitostech do roka, kdy jsme se setkávaly), ale když mi zkritizovala jako naprosto nemožnou halenku, kterou mi sama rok před tím dala pod stromeček, vykašlala jsem se na to, protože problém zjevně není v mém oblečení, nýbrž v její hlavě. Byla to velká úleva - konečně jsem se přestala snažit zavděčit někomu, komu se zavděčit nelze.
Když jsem potom přijela s dětmi na další návštěvu a máti na mě hned ve dveřích spustila, jak příšerně zas vypadám, klidným hlasem jsem dětem zavelela, ať se zase obujou a vezmou si bundy, že odcházíme, zkoprnělé matce jsem suše sdělila, že pokud mi nemá, co jiného říct, tohle poslouchat nebudu.....a od té doby se snaží ovládat, ale stejně vždycky vidím, jak to s ní cuká.
Koneckonců jednu dceru, která plní její náročná kritéria má - moje mladší sestra je vzdělaná, pracuje v cizině na vysoké manažerské pozici, je dostatečně štíhlá(v pubertě si prošla anorexií), vždy dokonale namalovaná a učesaná, společensky oblíbená, sportovně zdatná...Kupodivu se setrou spolu vycházíme dobře, ale máti pro mě zůstává tvorem z jiné galaxie.