Jak kdo :)
Deti mne komentuji docela casto, dcera (7) omerne pohotovy kritik, ktery dokaze presne zamirit, takze nekdy ma fakt grady. Postupne ji ucim pretvarce pri formalni komunikaci s lidma, ale jde to ztuha. "Mami, mne se zda ze ty nemas jenom velky brisko, ty si cela tlusta!!!" (3 tydny pred porodem)
Syn je uzasne milej, nekdy ho dokonce podezrivam, ze to dela schvalne, ale je jeste dost maly, tak tezko rict. "Ja ti vyberu dnes saty, jo? Tyhle cervene, budes krasna!"
Muz je naprosto slepej, resp se tak vetsinou tvari, treba "hmm, pockej, neco mi uniklo? to je novy? ne? aha tak ten kabat je novy? sakra jak to mam vedet. mas novy vlasy? ne, jezis to mi musis rict, jak to ja mam poznat?" Ale s tou slepotou to nebude tak uplne horky, "hele pamatujes toho a toho zenu? pry je o 10 let od tebe mladsi, hruza, vypada o 20 starsi."
Rodice jsou 50 na 50. Mama se celej zivot vrcholove venuje kritice. Cehokoliv, kohokoliv a kdekoliv. Jeji nejvetsi zivotni krize probihala kolem mych 25 let, kdyz pochopila, ze si z ni nic nedelam, pak to nastesti ustala a od ty doby jsem proste mimo jeji zaber. Otec, naopak, je ke mne naprosto nekriticky, totalni obdiv a uznani, bez sebemensiho realneho zamysleni.
Vzdalenejsi pribuzni mne pry resi hodne moc, ale rodice to ke mne nepropousteji, a primou konfrontaci si nikdo nedovoli, ani babicky, na to jsem prilis odmerena.