Já jsem dobrovolně chudá už téměř deset let. Resp. poslední dva roky míra chudoby poněkud přesahuje meze mojí dobrovolnosti.
Nekouříme, téměř abstinujeme od alkoholu, jo, sem tam, tak jednou za dva měsíce se neuhlídáme a vypijeme jeden radler na zahrádce od pivnice, nemáme koníčky, do kterých se musejí dávat peníze, elektroniku nebo cojávím. Nemáme ani kanape. Máme klavír, který jsem dostala jako dítě a staré rozhrkané auto, to je asi tak ještě poslední zbytná věc, které se můžeme zbavit. Akorát pak už nebudeme mít v dosahu poslední použitelný zdroj slušného jídla za únosnou cenu.
Nejezdíme na dovolenou, přestali jsme chodit dodivadla, na koncerty, do kina, to je pro mě asi nejbolavější, na Filharmonii jsem měla permanentku i jako dítě chudých rodičů za totáče.
Pěší výlety do okolí bydliště jsou fajn, jen během šesti zimních měsíců se to rochu zajídá a taky nám tokazí remcání dětí,proč nemají kola jako ostatní lidi kole nás.