Jj, mám stejnou zkušenost. Dcera byla ve stejném věku, když jí umřel milovaný pradědeček, měl pohřeb do země. Hodně jsme o tommluvili, vlastně bylo tak dvoutýdenní období ode dne, kdy zemřel přes pohřeb a ještě asi týden potom, kdy jsme skoro neprobírali nic jiného. Ačkoliv byla dcera malá a zdálo se mi, že ani "konečnost" smrti moc nechápe, bylo vidět, že prožívá a zpracovává smutek. Jsem dost přesvědčená, že kdybychom ji izolovali a nesměla to prožít společně s námi, nic dobrého nebo "šetrného" bychom pro ni neudělali. Akorát by v ní zůstala nezpracovaná bolest.
Po pohřbu řekla, že to byl "slavnostní smutek".