Přidat odpověď
Mně přijde, že funguje, když z toho člověk nedělá vědu. A rozhodně když nepřistupuje k dětem z nějaké nadřízené pozice.
Jak tu třeba psala Whitep, není to můj byt, se kterým mi pomáhají, je náš.
Ve společných prostorech nemají žádné pevné povinnosti, ale pomáhají bez řečí. Ovšem nechci toho po nich moc, na pořádek nejsem puntičkář. Takže zametají, vyluxují, vyndají věci z myčky, dojdou nakoupit (nákup teda jen ti starší- 10 a 13 let).
Neustále musím připomínat, aby si po sobě uklidili ze stolu, to dělají tak 50:50 a aby stůl utřeli (to je tak 30:70).
A hrozně je nebaví uklízet si pokoje a jsou schopní tam vytvořit dost velký bordel. Neumím jim vysvětlit, že si mají věci uklízet hned, jak je nepotřebují, než se jim to tam nakupí. Pak se jim samozřejmě do toho nechce, když to vypadá děsně.
Ale že by měli řeči, to ne. Nějak asi cítí, že by se tím sami shodili.
Jen občas přijdou, jestli si můžou zahrát na PC nejdřív a pak udělat úkoly, uklidit, atp. Jenže to se nám moc neosvědčilo, takže v tomhle jsem důsledná. Oni chápou důvod, proč to tak chci, takže neremcají.
Když náhodou zapomenou něco udělat, maximálně se zatvářím smutně a pronesu, že teda večeře bude později, protože to musím ještě udělat a že možná nestihnou svůj oblíbenej seriál. Nepeskuju.
Děti hlavně nesmějí mít pocit, že jsem já ten, komu to tu patří a oni nějací sluhové nebo otroci, na který když písknu, tak musí okamžitě skočit a makat.
Předchozí