Syn má také epilepsii, první záchvat měl v 6 letech, pak mu nasadili léky, naštěstí to vypadá, že z toho vyrostl. Na tábory jsem jezdila s ním, jako doprovod, večerní bojovky nedělal, ale večerní hlídku měl vždycky tu první, během noci ho nesměli budit. Teď je mu skoro dvanáct a už dva roky nebere léky. Když měl záchvaty a musel brát léky a nemoh na tábor, jeden rok ho prostě na jeden tabor nechteli vzít. Všechno jsem mu vysvětlila, jela jsem s ním a dohlížela na něj v noci.

Teď jsem dětem říkala smutné zprávy, zemřel jim děda, s ním se vídali málo, tak to proběhlo celkem v klidu, ještě nás čeká teď rozptýlení, byla jsem to s nejmladší 4letou zařizovat, tak když se ptala, tak jsem odpovídala.
A tento týden se sousedka nevrátila z nemocnice, no snažím se to každému sdělit samostatně, s citem. Staršímu jsem to řekla rovnou, pobral to dobře, poplakal si, objala jsem ho a řekla, že když si o tom bude chtít promluvit, že může za mnou přijít. Po chvilce přišel a pak jsme o tom mluvili. Mladší to ještě neví, měli sousedku dost rádi, nosili jí poštu, chodili k ní na návštěvu a tak... ještě nevím, kdy jim to řeknu, asi až se zeptají, kde je paní, tak jim to řeknu. Je to těžké.