Mirko, i v tom je kus pravdy, a dost podstatný. Partnera jsem si opravdu, jak píšeš, vyvzdorovala, moje rodina ho nikdy neměla ráda (mamka se jednou svěřila, že na ně od začátku dělal dojem jako hulvát a primitiv, což se tedy později jeho chováním potvrdilo), první dva roky ho ignorovali úplně, později ho "vzali na milost" a holt respektovali moji volbu, vztahy v rodině byly korektní, ale chladné. Nicméně já byla zamilovaná, tak jsem ho samozřejmě bránila zuby nehty. No a nakonec se ukázalo, že rodina měla odhad už v začátcích, zatímco já byla slepá a hluchá... Takže ano, tím že od něj odejdu a vrátím se k rodičům, jim dám vlastně za pravdu a budu z toho mít už navěky pocit typu "my to věděli už dávno ale nemohli jsme ti do toho mluvit, byla jen otázka času kdy si nabiješ pusu a vrátíš se k nám zpátky". Proto se mi k nim nepůjde snadno, byť máme u nich s dětmi kdykoli dveře otevřené.