Venavelo,

jsem na tom podobně. Mám sice děti zdravé, ale jsme v Plzni sami. U rodiny jsem ted´byla na týden a vrátila jsem se ještě unavenější než jsem byla, je to na dlouhé povídání (děti marodily 12 dni v kuse jsme byli jen a jen doma). Manžel je pracovně v zahraničí a já začínám zařizovat náš odlet, ale už melu z posledního. Třeba dneska jsem neurotická, psychopatická, po týdnu co jsme nebyli doma nemáme co jíst, nemáme si co obléci na sebe neb jsem ješté nestihla vyprat. Dneska mě čeká doktorka s malou, vyzvedávání pasu, zařizování víz a někde mezi tím nakoupím, najíme se asi někde v hospodě, vyperu nevím kdy a večer padnu hnedle s dětma a zítra ráno budu zase vstávat KO. Doufala jsem, že se z toho u našich dostanu, ale bylo to ještě horší. Moc si nerozumíme a oni mi v mé situaci pomoci ani nehtéjí neb nemají mého muže rádi. A i děti jsou přesně takové, jako je moje nálala, tak že příšerné... . Dneska mám pocit, že bych to tu nejraději zamkla a utekla někam hodně daleko.