Je mi jasný, že sem bude psát každý, jak nechává dítěti samostatnost a co všechno jeho dítě zvládne - čím dřív, tím líp. A pokud se to vezme z úzkého pohledu, tak já sama mohu být označena za hyperochranitelskou matku.
Třeba s tím příkladem o tom, jak desetiletý syn nesmí vzít do ruky nůž. Můj taky nesměl, pokud jsem viděla v jeho rukách nůž, už jsem viděla 1000 katastrofických konců, kdy nejmenší byl ten, že se bodl do ruky. Až mi na jiné diskuzi pár holek napsalo, že to fakt není normální, že na to, aby zacházel s nožem, je dost velký. A jo - mají pravdu, když nebude lézt po stromech, tak je taky velká pravděpodobnost, že když to udělá poprvé, tak třeba sletí. Takže už smí, bohužel nešikovný je pořád, katastrofický scénáře vidím taky pořád, podávám jen základní instruktáž, aby nedošlo k nějakému zbytečnému zranění a když ho vidím, jak s tím nožem zápasí, tak musím i odejít z místnosti, protože bych to kolikrát asi nevydržela. Jo, dostávám záchvat, když zjistím, že přejíždí na kole na hřiště bez přilby - prý že je to kousek, na lyže bez přilby nesmí roky, i když přilba nebyla povinná, učit plavat se musel od malička, protože mi přišlo, že vodní toky jsou všude okolo a spadnout tam je tak pravděpodobné, že musí umět plavat stejně jako musí umět chodit. Pokud mají problém ve škole, nečekám, až to vykysá a nabyde, řeším to hned - tam je to spíš díky svým dosavadním zkušenostem. K dědovi a babičce je nedám, šílela bych, že s nimi pojedou autem, protože se divím, že doposud přežili, ani je tam nenechám, protože je vidí 1x za rok, moji rodiče nejsou moc empatičtí a tak nebudu svoje děti vystavovat stresu.
Takže jsem ochranitelská? No jak se to vezme, z jakého úhlu se na to díváš, jaké zkušenosti máš. Já říkám, že ne, i když mi je jasný, že z Tvého úhlu budeš mít jiný názor.