"...Nepřijde mi úplně vhodné, když za věci, které jsou na hřišti běžné a do kterých nezasahuju, pokud není někomu ubližováno, cizí matka peskuje moje dítě...".

No, tohle samé jsem řešila se synem kamarádky. Jiné dítě na pískovišti mu stále bralo hračky. Synovi to vadilo, chodil s pláčem za matkou, ať mu pomůže to řešit. Ovšem, když s ematka ozvala, dostala vynadáno od matky uzurpátora, že si to dětimají vyříkat mezi sebou , bla, bla, bla... Takže jsem byla povolána na pomoc. Učily jsme syna kamarádky, že se má ozvat a nemá se bát i takové dítě uhodit. Mimochodem, když poprvé nepříáteoské dítě upozornil, ať ho nechá a za okamžik i uhodil, tak matka protivníka byla málem hysterická . Dnes je onen neprůbojný klouček dospělý a samostatný muž.


Já jsem díky téhl epříhodě dost alergická na slova "děti si to mají vyřídit samy". Ano, to by bylo optimální. Ale existují i děti nesmělé, zakřiknuté, neprůbojné... které do určitého věku potřebují zastání matky. Chvál abohu, že můj syn mezi ne nepatřil a své spory si od malička řešil sám.