To jsou kecy - pokud jsem něco dostala, dělit jsem se musela povinně, protože jsem přece rozumná, mladší sourozenci se dělit nemuseli, protože přece jsou malí a nemají z toho rozum a navíc - mohli naprosto beztrestně si brát moje věci - opět zdůvodnění - jsou malí a nemají z toho rozum, já jsem ta velká a rozumná. To mě mohl trefit šlak, protože to nepřestalo nikdy. Moje sestra přestala, až když jsem byla dospělá a sebrala mi mou věc a zničila a já jí namlátila - od tý doby si nedovolila, ale na druhou stranu jsem kvůli tomu odešla z domu, protože naši tohle nemohli pochopit a taktéž nepochopili, že to takhle muselo dopadnout, když oni nebyli schopní zasáhnout.
Na dětství nevzpomínám ráda, ale po osamostatně už jo, nastavila jsem si to podle svýho a mám klid. Ale naši se s dospělostí mých mladších sourozenců pořád nesrovnali, pořád by nejraději rovnali jejich chyby, protože jsou přece malí.