Nejen to, ale problém může být i daleko víc uvnitř.
Třeba odpovědět si na otázku: proč já jsem vlastně ta/ten lepší?
V rodinách, které tu výchovu nemají úplně promyšlenou, totiž často rodiče odpovídají (mimoslovně, samozřejmě) na takovou otázku třeba tím, že je mladší, hezčí, podobný tetičce/stýčkovi, že jim zachránil/a manželství, atd. No, a žít celý život s tím, že jsem lepší jen díky tomu, že mám nos po prastrýci z devátého kolena ...
Tím nechci nijak zhlečovat těžké postavení těch opomíjených, jen připomínám, že v takové situaci se nikdo z dětí nemá "líp". Možná materiálně, ale vliv na psychiku bývá stejně škodlivý (jsou vyjímky, to jistě).