Přidat odpověď
Lízo, já mám k tomu dost jinej přístup, vím, že hodně lidí to takhle praktikuje, ale mně to připadá na děti moc brzo. Pro malé děti je zátěž už samo to cestování, vybočení z obvyklého režimu. Když navíc nemají po ruce svoje nejbližší lidi, kteří nejlíp znají jejich potřeby, tak je to pro ně zbytečný stres navíc. Samozřejmě pak babičky vždycky hlásí, "jak si to děti skvěle užily", ale ono když už tam ty děti jsou, tak se adaptujou, ale dobrý mi to pro ně nepřijde.
Kdysi jsme nechali jet tříletého a šestiletou s tchánovcema - vzali je ke švagrové (jejich dceři) na Moravu. Tam to ale děti velmi dobře znaly, znaly i tetu, bratrance, sestřenice... a s dědou a babičkou také bylo často. I tak jsme to zvažovali, manžel skoro víc, než já. Nakonec jsem řekla - hele, mají svůj věk (tátovi bylo přes 70), kdoví, jak dlouho budou mít ještě na takový věci energii, a poslali jsme je. Byla jsem pak zpětně moc ráda, protože ani ne za rok tchán zemřel, což se ovšem tehdy naprosto nedalo tušit...
Tím chci říct, že takhle staré děti bych za určitých okolností někam s prarodiči sice poslala, ale hodně bych to zvažovala. A do zahraničí ne, protože kdyby se něco stalo s dítětem, tak určitě je snazší dojet na Moravu než kdovíkam, nechtěla bych to nechat řešit babičku s dědou atd. A vrcholně praštěné mi připadá poslat malé dítě jenom s babičkou, protože když se něco babičce stane, tak o to dítě se tam postará jako kdo? delegátka? Prostě takové věci nerada riskuju.
Předchozí