jo a jinak tím "svoje lidi" myslím především rodiče

nicméně např. nejmladšího jsem nechala jet s matkou (po ČR) docela brzo, ale s tím, že tam měl staršího bráchu - a já vím, že to tomu nejmladšímu taky dodává pocit bezpečí.

víš, já byla takové to dítě, které si různě pořád někdo předával. rodičům to nevyčítám, oni ani moc jinou volbu neměli. a měla jsem všechny prarodiče a tetičky hodné. a udělali mi vždycky prima program a já si ho užila. ale zároveň si pamatuju určitý pocit osamělosti, se kterým jsem se pak dlouho vyrovnávala. Takže takhle to nechci.
Můj muž měl opak - pořád měl rodiče "za zadkem". To taky nepovažuju za ideální. Tak se snažíme hledat vždycky to, co je pro dané dítě přiměřené ve kterém věku a hledat nějakou rozumnou míru mezi tím pocitem bezpečí a příležitostem k osamostňování. A je možný, že to děláme úplně blbě a děti nám to jednou vyčtou