Přidat odpověď
Já už jsem doma 8 let. A prožila si hafo fází. Došla jsem do fáze,kdy jasně cítím, jak jsem pro své děti nesmírně důležitá. A samo o sobě mám z toho všeho vůbec radost. I když ten stereotyp, kord jemně nesžité naplaveniny, kdy mi nostalgicky chybí moje rodilé zázemí důvěrných a vždy blízkých přátel a nápomocné rodiny, je ubíjející. Paradoxně zjišťuju, že nevařím proto, že by mě to bavilo jako nějakou dokonalou hospodyňku, ale proto že odpočívám a dni dopřávám svůj stabiliní rytmus. Ne nadarmo se říká, že práce léčí. Návrat do práce, kde bych ve srovnání s mateřskou chodila fakt "odpočívat", nehrozí, protože za tu dobu jsem se tak komplet změnila, že bych asi nebyla ten správný typ. A taky na půl úvazku, s více než jedním dítětem, jsem pro zaměstnavatele všeobecně evidentním postrachem:) Představila jsem si, jak to dělaly maminy dřív - ty manažerky domácnosti na celý život. V tu chvíli mi došlo, že kdybych měla být hypoteticky celý život doma, pak bych si okamžitě udělala řád dne. A ono to tak nakonec dopadlo. Bez něj je to jen takové "přežívání", řekla bych. I když je člověk unavený jak pes, pak je někdy bezvládné kradení chvilek spíše vyčerpávající. Zkráceně řečeno, člověk v tomto stylu života, kde si čas od času přijde jako homomatkus zabalený v pytlíku ve vakuu, musí najít tu "zdravost". A že ta zdravost je přímoúměrně zakukleně spjata i se zapomněním vlastního Ega a bezpodmínečnou lásku, asi nemusím nějak zdůrazňovat. Je třeba hledat do stereotypu stále nové vzrušující podměty a totálně přijmout svou roli, na kterou nás naše společnost a doba, troufám si říct, moc nepřipravuje. Pak je jasné, že z víru zrychlené doby, kde v manažerské pozici zvládáme řídit třeba 30 lidí, padnem na MD do pasti z jednoho uřvaného dítěte /to jen takový příklad jeden za všechny/. Nejsme muži, jsme ženy. Zkusme si tuhle jedinečnost vychutnat tak , jak byla zamýšlena. tolik asi k tomu:)
Předchozí