Myslím, že obecná hláška "žalovat se nemá" je něco, co svému dítěti implantovat nechci. V podstatě je dobrá jen k tomu, aby se ten, kdo viděl, že se děje něco špatného, obával říci o tom někomu, kdo by to mohl napravit. Druhá věc je, že děti často chodí s blbostma, které si mají řešit mezi sebou samy - jenže někdy taky hlásí poměrně důležité věci. Když mi dcera přišla říct, že mladší šplhá po kuchyňské lince, byla jsem sakra ráda, že to vím a můžu s tím něco dělat a dávat si na to pozor. Když mi ve dveřích hlásila, že jí mladší bacila po hlavě kostičkou, zjišťovala jsem, jestli se jí něco stalo a pak, co předcházelo tomu úderu (no, shodila mladší, tak ta jí to vrátila jinak). Prostě záleží na tom, co je obsahem sdělení. A dítě se postupně s narůstající zkušeností s rodičovskou reakcí dozví, co jsou ty věci, které důležitost mají a které ji nemají. Aby se ale bálo mi říct, že mu třeba někdo ubližuje, protože by pak ono bylo to špatné, ten "žalobníček", tak to tedy neberu.