Inspiruji se jednou včerejší diskusí.

Můj první pionýrský tábor byl v mých 8 letech, po druhé třídě. Tehdy jsem ještě byla "jiskra" a spolu se třemi dalšími kamarádkami ze třídy jsme se více méně staly protagonistkami experimentu posílat na drsné pionýrské tábory už takto malé děti.

Byl to přesně ten typ táborů, který byl uprostřed divočiny a vše jsme si tam museli dělat sami.

Program : ranní rozcvička spočívala v uběhnutí así 1km, poté rozcvička a pravidelné skákání přes "lidskou kozu". Když jsem to nepřeskočila, musela jsem si dát za trest tělocvik v rámci poledního klidu.

Poté snídaně, úklid stanu a čekání na vizitu. Vizitě se před stanem muselo podat hlášení a poté nám obodovali úklid.

Následovalo "dopolední zaměstnání". Ano, opravdu "dopolední zaměstnání", nejmenovalo se to jako na dalších táborech "dopolední program". Náplň byla pracovní. Jít do lesa na dřevo, řezání polínek,služba v kuchyni, služba na bráně a hlídání tábora, jít s barely několik kilometrů pro vodu apod.

Oběd a krátký, kratičký polední klid.

Odpolední zaměstnání, náplň podobná jako dopoledne.

Večeře a večerní zaměstnání. Ano, i po večeři bylo večerní zaměstnání.

Co si pamatuji, tak pernamentní žízeň. Jednou jsme měli celodenní výlet, který byl vlastně celodenní pochoďák horkem a provázený ohromnou žízní. Tehdy jsme si my, osmileté děti, hodně sáhly na dno svých sil.

Hygiena. Téměř nulová. To se přežít dalo , horší bylo, že nás vedoucí nutili jednou týdne se umývat v lavórech navzájem po sobě. Kdyby měl každý jeden lavór sám pro sebe, bylo by to O.k. Takto se v jednom lavóru muselo po sobě několik holčiček umýt nohy, ve druhém tělo, ve třetím zadek. Ano, i zadek jsme si musely umývat v lavóru po sobě. Měla jsem tam pak po těchto "rituálech" zánět močového měchýře, což nikdo neřešil.

Chování vedoucích : "výchova" pomocí trestů. Za každou blbost jsme dostali za trest řezání polének. No pak se alesoň po absolvování tohoto tábora dávalo k lepšímu, kdo odjel domů s větším počtem za trest neodřezaných polének .


Výsledek tábora byl ten, že mé tři další osmileté spolužačky po zbytek života odmítly jet na další tábory a jejich rodiče to akceptovali a skutečně už nikdy nikam nemusely. Mě moje mamka neakceptovala a postupně mě přihlásila ještě na další tábory jinam, od zaměstnavatelů rodičů (na ten od pionýru už jsem ani já nikdy nejela) Ty už ale byly podstatně lepší a díky tomu jsem se naučila, že tábory "nemusí být za trest"