Jezdila jsem od první třídy a jak nesnáším hromadné akce, tohle bylo super. Byl to tzv. pionýrský tábor, ale byl to tábor od fabriky, kde byl můj táta zaměstnán. A hlavní závod měl x dalších pobočných z celého kraje, takže jen na táboře jsem se viděla s kamarádama a kamarádkama z těchto pobočných závodů z jiných měst. Už na táboře jsme si domlouvali další tábor za rok. Když jsme se sešli, tak to bylo - jé, ahoj, kde je Jirka, proč nepřijel, co Hana...........
Ale je fakt, že to byl megatábor s vlastní jídelnou, pro malý děti zděný budovy, pro větší chatky a pro kluky stany s podsadou. Buzeraci si nepamatuju a že si tohle pamatuju, takže nebyla. Chodili jsme potají do kuchyně na koláče, při dešti jsme si chodili do kuchyně dávat sušit boty, každý znal každýho i v tom počtu dětí, co tam bylo. Jediná "práce" byla jít na borůvky a každý musel povinně nasbírat půl litru - na koláče a na kynutý knedlíky. S hygienou se to nepřehánělo, ale sprchy s teplou vodou byly 2x týdně, víc to nešlo, abychom se mohli vystřídat všichni. Největší dobrodružství bylo, když přišel plavák a spláchlo to kluky, nebo když se malý děti bály bouřky, to jsme pak my větší měly službu na pokojích, když to spláchlo kluky, tam jsme musely jim sbalit věci, rozebrat si to a dát to usušit, spali v jídelně. Nebo když některý dítě uteklo, tak my větší jsme měli skupiny a dítě hledali /vždy v noci, protože i když se to malý dítě bálo, tak utíkalo vždy v noci/. Znala jsem to tam už jako svý boty, takže jsem se třeba mohla zdržet a jen mi řekli - jdeme tam a tam, tak přijď.
A tábory byly na 3 týdny. Za mne - skvělý a super.
Jediná pruda byla ranní nástupu a vztyčování vlajky a dřepy nebo kliky za dopis - no ale když tam člověk nebyl poprvý, už věděl, jak se vyhnout a správce prozradil, kdy dopis přišel a bylo.