Jezdila jsem od první třídy na tábory od Sokola. Každý rok, až do osmičky, vždy na stejné místo, s víceméně stejnými lidmi. Někdy se mi líbilo víc, někdy míň, to záleželo na ostatních dětech a někdy i na vedoucích (třeba když tam byla vedoucí moje ségra, bylo to spíš horší), táborové činnosti včetně plnění odznaku zdatnosti mě bavily hodně. Bylo to vždy na dva týdny, odjíždělo se v den rozdávání vysvědčení. Spalo se ve dvou velkých srubech se dvěma nebo třema ložnicema po nějakých 10 dětech, nejmladší úplně vzadu, nejstarší nejblíž ke dveřím, ve srubech palandy...v areálu měla srub i jedna trampská parta, která tam fungovala vedle nás a někdy i s námi. Kadibudky byly asi 200 m od srubů dole u potoka, vždy se k nim nejdřív musela prosekat cesta kopřivami, na umývání tam byl jeden žlab se čtyřmi kohoutky, jednou týdně jsme se vyráchali v lavorech s teplou vodou (hlavně hlavy). Nejnáročnější byla vždy cesta od autobusu a k autobusu, protože jsme vláčeli kufry skrz les asi 1 km z prudkého a do prudkého kopce, trochu méně náročná byla cesta pro nákup (vedoucí přivezl autem nad lesík). Služby v kuchyni spočívaly jen ve škrábání brambor, mrkví a mytí a utírání nádobí, každý den jeden oddíl, ve kterém nás bylo 10 - 12, takže se to v pohodě dalo.
Pak jsem občas jela ještě na tábor od mamky z práce, jednou do baráku a jednou pod stan, tam si pamatuju hlavně to, že jsem dost excelovala v dovednostech a hlavně jsem se seznámila s vedoucím děčínského oddílu, se kterým jsem pak jezdila na různé akce až do dospělosti...tenhle tábor odstartoval moje velmi příjemné období života.....
Potom jsem taky chodila do oddílu, takže s ním pár táborů jako praktikant, ale nebylo to úplně ok, neseděla jsem si příliš s hlavní vedoucí a její dcerou...
No a ještě taky různá soustředění s biatlonem, jednou to bylo jako součást mezinárodního pionýrského tábora a vůbec to nebylo špatné....
Jo a jeden dorostenecký tábor od Sokola, ten byl naprosto super.
Pak ještě bronťárny na prahu dospělosti, to už byly vysloveně pracovní tábory s hodně omezenými podmínkami pro život (z jedné jsem nakonec ujela, protože jsem měla MS a hygiena byla kvůli vzdálenosti zdroje vody omezena na nulu, byl i zákaz vymývat si ešus po jídle, což bylo na mě fakt moc, navíc po nemoci s ledvonami mi dělalo problém i omezování pití).

Jediné, co je mi líto, že jsem se nikdy nestala součástí žádné party, se kterou bych mohla jezdit na tábor i jako dospělá.....