Když tobě jde i o to, aby sis ho vážila, aby měl u tebe prestiž a úctu a to podle všeho cítíš, že ztrácí. Sedmnáct tisíc a tvůj plat není zase tak málo, není to na vyskakování, ale na nějakou dobu se snad dá.

Co se manžela týká, možná tahle obrana bude psychicky nejlepší taktika, pokud by šel někam na konkurs. Když jsem v minulosti někdy konkurs vyhrála, tak ne tam, kam jsem šla s pocitem zoufalce, že nutně tu práci potřebuju.
Oni ti personalisti to z člověka cítí a i kdyby byl sebekvalitnější, nějak tu jeho negaci zrcadlí a většinou si ho nevyberou.
Když tam manžel dorazí s nálepkou - je mi 55, jsem zoufalec, věkově odepsaný, tak to tak většinou dopadne.

A jestli jsi s ním z hluboké lásky, nebo spíš v době dobrého bydla, to si musíš pořešit sama, to za tebe nikdo nevyřeší. Stejně si vem, že za deset let by to bylo podobné - on důchodce, ty 45, stále mladá, jeho příjem malý.
Tak co?