Byla jsem takovéhle dítě.
Brečela jsem proto, že se mi po matce a někdy i po otci moc stýskalo a "zesilovala", jak mi docházelo, že se nedovolám, čili ze zoufalství a bezmoci.
Bývalo by mi pomohlo, kdyby mě rodiče neodkládali tam, kde jsem se bála.
Na otázky "Jak se ti tam líbilo?" jsem se brzy naučila odpovídat to, co chtějí slyšet.
Je zvláštní, že dokavad jsem byla malá a toužila být s rodiči, rodiče mě odkládali, jak jen mohli a kam mohli. Když jsem vyrostla a doma už pokud možno být nechtěla, tak jsem najednou nesměla sama nikam.