Využívám vedlejší diskuse o uklízení, která mě velmi zaujala. Měly jste někoho takového v nejužší rodině, třeba rodiče?
Kamarádka má takovou dominantní matku, nakonec dopadla tak, že jí matka tímto chováním implantovala naprosto nulové sebevědomí, došlo jí to až v plnoletosti a až před třicítkou se v pudu sebezáchovy doslova násilím urvala a utekla k partnerovi, kterého si našla. Sice výběr partnera šťastný moc nebyl, protože brzo poznal, že má malé sebevědomí a nedovede se vůči němu prosadit, ale přesto asi dopadla líp, než by dopadla, zůstat doma.
I když rodina a matka navenek funkční, podle okolí hodná paní, kamarádka to popisovala tak, že měla časem pocit, že i "blbě kouká, že i koukat by se dalo líp - tedy maminčiným způsobem", že to soužití bylo natolik dusivé, ona chtěla mít vždycky pravdu, navíc byla úzkostná, tak úplně brzdila vývoj kamarádky.
Kamarádka se tedy osamostatnila spíš zázrakem a bez partnera by to asi nedokázala, protože měla právě takový ten pocit, že všechno dělá blbě, je k ničemu, nic neumí.

To dokáže dominantní osoba se slabou osobou opravdu udělat.


Kopíruju Benin z vedlejší diskuse:

To není chorobná touha uklízet, ale chorobná touha dokázat tu,že jsi méněcenná, neschopná samostatné existence bez její "záchranných" zhásahů.
Léčí se to u psychologa, ale asi tam nebude chtít jít."


Časem mi kamarádka řekla, že matka má silnou potřebu ovládat a taky si na ní honí triko, že potřebuje, aby si osoby v jejím okolí připadaly méně schopné než ona, aby si ona hojila nějaké skryté mindráky?