Můj otec je dominantní. Ale nějak mám pocit, že jen vůči mně jako nejstarší a ještě holce, u mých mladších sourozenců to tak nebylo - no, i když ne zcela. Každopádně u mně se mu povedl naprostý opak - v určitém věku jsem se mu postavila, vzepřela a už se mnou nehnul, nikdy a jinak jsem mu svým způsobem připravila malé peklíčko. On mi ovšem nezůstal nic dlužen.
A jak mě to poznamenalo? Otevřenost byla nebezpečná a vždy se mi ve zlém vrátila - navenek se nedokážu otevřít, nedělám nic spontánně, stále se kontroluju ve větší či menší míře a myslím, že soužití se mnou jako partnerkou a také matkou není jednoduchý. Vím o tom a snažím se to minimalizovat. Ale jsem studený čumák, takový ten člověk se srdcem na dlani nebudu nikdy.
A taky bych si přála jiné lepší vztahy s mými rodiči, oni by chtěli, já taky, ale je toho mezi námi příliš a nevím, jak oni - ale já jim nevěřím - mluvím s nimi, ale připadám si asi tak, jako kdyby si dva tygři hlídali svoje teritorium - nebojují, ale ani jeden se nepostaví k druhému zády.