To máš jistě pravdu - člověk dospěje a musí se k tomu všemu postavit. Ale sama ze svý zkušenosti vím, že pokud se Ti něco dostane pod kůži, nezbavíš se toho, už je to tvojí součástí. Na mé rodiče neshazuji svoje chyby, jsou to moje chyby, nejsem debil, aby mě někdo musel vodit za ruku a za své chyby si ponesu odpovědnost sama. Ale třeba já mluvím o něčem jiném - ráda bych byla trochu jiná, ale nejde to, teda jde, navenek, když se budu ovládat, ale nejde to zevnitř - myslím, že bez toho tlaku z dětství by to bylo lepší, těžko říct - prostě to nedokážu změnit a hlavně mě štve to, že nedokážu změnit přístup k mým rodičům. Vnímám to jako svou chybu a možná, že když bych se víc snažila a něco podstoupila, že by to bylo lepší. Ale to neudělám, nechci nic podstupovat a jak říkám - nebudu riskovat odkrytí citlivých míst, aby se zase musela potýkat s tím, že si budu rány léčit.
Jinak mí rodiče už dávno vzdali, aby mi dokazovali, jak jsem pitomá, že nechci využívat jejich rady - ne že by mě to nebolelo, jen oni to nepoznali a tak si myslí, že to nemá smysl, protože já k sobě nikoho nepustím a jakákoli jejich "dobrá rada" se ke mně nedostane, tudíž zbytečně vynaložená energie.
A navíc si myslím, že ani oni ke mně nepřistupují fér, protože pravda je tak třetí z toho, co řeknou a mně už nebaví to zjišťovat a dělat si z toho závěry. Takže zas na druhou stranu - proč bych měla já k nim přistupovat s otevřeným hledím. Nesnížím se k tomu, abych jim lhala jako to dělají oni, ale neřeknu víc, než je nutný.