Na jejich obranu - oni to brali jako normální - táta zažil doma to samý - jedna starší holka /jeho sestra/ měla v podstatě za úkol se starat o vychovávat tu mladší, a to se vším všude, protože babička s dědou měli statek a nestíhali víc než statek. No a tátův starší bratr v podstatě měl v podstatě pomoci táhnout celý statek jak svými penězi, tak prací - a on, aby se toho zbavil, tak utekl. A to vše zůstalo na tátovi, protože nechtěl rodiče v tom nechat.
Takže on se v podstatě domníval, že budu rozumná, zhodnotím situaci a to, že má sestra a bratr to potřebují a zůstanu tam, aby jim po všech stránkách pomáhala. A když jsem se rozhodla odejít, tak se snažili všemožně tomu zabránit, protože tím přišli o ty peníz i o tu pomoc v domácnosti. A můj táta v mém bratrovi viděl sebe a nechtěl, aby tak s ním bylo zacházeno a v mé sestře talent, který by se měl využít a nechtěl, aby kvůli nedostatku peněz a času z toho sešlo.
Já ho svým způsobem chápu, tedy jeho pohnutky k tomu, ale ne skutky, protože to už bylo dle mýho přes čáru. Ale ono to nebylo jen tady.
Zvláštní je, že mou sestru všude vychvalovat až do nebes, to opravdu jo a dělají to doteď. Když to slyším, vadí mi to, jinak ne, protože co oči /uši/ nevidí /neslyší/, to srdce nebolí.