Zkoušela jsem jim to říct, vysvětlit, jak jsem se cítila, jak se cítím a proč - to je ale uráží a chovají se stejně jako já, když na mne někdo řve - vytáhnou drápy a začnou, že to je moje vina, že jsem byla taková a taková, že jsem svým bezohledným jednáním zmařila kariéru mé sestry, že z bráchy vyrostlo to, co vyrostlo /ne že by byl špatný, on není, je to hodný kluk a dříč, ale je neprůbojný, nevěří si, je snadno ovlivnitelný - což ho nesnižuje, ale v očích mého táty rozhodně, je pro něj bačkora a když by měl tu mou "podporu", že by to tak nebylo. Že jsem všechno zkazila, že na mne měli být tvrdší.......
Jednou jsem se neudržela a připomněla mu to, co mi i po letech utkvělo v paměti - nejvíc jak mě bijí jako malou holku, abych neřvala /řvala jsem, protože jsem se bála ždímačky, kterou jsem měla na starost a hlídat a držet ji, aby nespadla ze židle, jenže ona se klepala a skákala, jak splašená koza/ a pamatuju si živě, jak jsem seděla na lavici v kuchyni a neuklidnila se dost rychle, tak mě rve za ruku, aby mě zvedl a zase bil a řve mi do obličeje - já to z tebe dostanu, jestli nepřestaneš řvát, dostaneš znovu. A jak vyprávěli babičce a dědovi vítězoslavně, jak mě zlomili, že to chce jen dobře mířený rány - je zvláštní, jak si tohle můžu pamatovat, neměla bych, dlouho jsem si myslela, že to jsou jen zlý sny.
Jenže nejsou - když jsem jim to řekla, zarazili se, zírali a pak řekli, že tohle si přece nemůžu pamatovat, protože jsem byla moc malá. A pak řekli, že se mi to jen zdálo, že se to nikdy nestalo. Ale od tý doby, co jsem se zeptala, vím, že nezdálo, stalo se to. Ale zas je fakt, že od tý doby jsem přestala mít tyhle sny - pojmenovalo se to, porozuměla jsem tomu, tak to přestalo, ale nezapomněla jsem.
Když si jednou můj nejmladší syn stěžoval, že k dědovi a babičce nepůjde, protože děda ho bil - to jsem pomalu chytla hysterák, protože jsem si vzpomněla na sebe, trochu se uklidnila a jela hned za našima si to vyříkat. Teda bylo to krátký, mluvila jsem jen já a od tý doby se ho už nikdy nedotkli.
A těch špatných vzpomínek vydoluju milion, ovšem nějakou hezkou žádnou - a to vím, že hezký byly, protože moje sestra to má přesně obráceně - nic špatnýho, všechno jen hezký. A když jsem to s ní konfrontovala, tak jsem zjistila, že to špatný si pamatuje taky, ale jen když jsem o tom mluvila a dál se tím nezabývá, kdežto já si ty dobrý nejsem schopná vůbec vybavit, jako kdybych žila jinde.