Tak já to už beru tak, že oni jsou na tom hůř než já - nedokázali zajistit pro mé sourozence lepší život /tedy z jejich pohledu/ a je fuk, kdo za to může, prostě nedokázali.
No a protože dodržujeme příměří, tak už se o tom nebavíme, já toto téma neotvírám, oni taky ne, co se stalo, nedá se odestát a já s jejich pocity nemůžu dělat nic, takže se tím nezabývám. A snažím se, aby se ke mně nedostalo nic, co by tyhle vzpomínky vyvolalo.
Jen jsem občas přemýšlela, co mysleli tím - měli jsme být tvrdší - možná si myslí, že když by přitvrdili, že by mě zlomili a že bych neměla sílu se zvednout a odporovat. To je pro mne tak šílená představa, že si to nechci ani představovat - co když by to byla pravda?