Bohužel to nemám zpracovaný, protože když bych prý měla, tak nemám potřebu o tom mluvit. Ale zas mám pocit, že čím víc o tom vím a rozumím důvodům, tím se mi to líp snáší, protože oni nejsou ve své podstatě zlí a nechtěli pro nás nic špatnýho, jen tomu nerozuměli a neuměli srovnat svoje priority. Jen bych chtěla zapomenout, což nejde. Prý když odpustím sobě, odpustím jim, pustím to všechno ven a bude to dobrý. Nevím, co bych měla sobě odpustit - možná to moje chování vůči nim po "svém zlomu" - když si představím sebe teď a že by mi to dělaly děti, je mi úzko a měla o ně strach a ničilo by mě to. Ne že bych jim nějak cíleně ubližovala, já je cíleně ignorovala a uzavřela se před nimi. Nevím, jak bych si měla odpustit, dělala jsem, co jsem musela. A i mám pocit, že jsem rodičům odpustila, neviním je z ničeho. Ale nevím, co to odpuštění vlastně znamená. Chtěla bych se změnit a trochu otevřít, hlavně kvůli svým dětem a i sobě - ale to nejde, to neumím. A když jsem si řekla, že někdo ten první krok udělat musí a pokusila se, zase to jelo po starým - nevím, co je k tomu vede a co chtějí docílit, ale nejsme pitomci, stačí návštěva u bratra nebo u sestry a vidím, že je vše při starým - neustálý lži, úpravy, očůrávání........ Prostě nemůžu jinak.
A vím taky, že děti taky budou mít svůj negativní otisk na sobě, zase jiný, ale budou ho mít a nevím, jak to změnit. Asi to nejde, jediný, co je možný, pak o tom mluvit, přiznat, že jsem chybující člověk, ale milující a když tomu pak moje děti porozumí, tak mi budou moci moje chyby odpustit a pak mohou zase dělat svoje vlastní chyby. Je to koloběh života - tak strašně se snažím vyvarovat chyb mých rodičů, že udělám jiný a možná horší. To se teprve uvidí a doufám, že moje děti najdou sílu říct mi, co je trápilo, aby mi pak mohly odpustit.