Mně to přijde logický. U starších dětí nemají rodiče zkušenosti, dají na to, co říká okolí a nebo si myslí, že dítě vydrezůrují tak, jak oni budou chtít - ne pro svůj plezír, ale protože si myslí, že to půjde a že to je nejlepší. Možná nejsou na to dítě emočně připraveni. A když pak přijde další dítě, už jsou na tu bezpodmínečnou lásku nastaveni, pochopí, co udělali špatně a eliminují chyby a jak se soustřeďují na mladší dítě, tak zapomenou na to starší, který přece už musí mít rozumí a musí........ Ta počáteční ztráta se dle mýho nedá asi dohnat. Já třeba vím, že mě nechtěli a máma dělala leccos, aby se mě zbavila, a navíc jsem se tak nějak nepovedla - do ideálního dítěte jsem prostě měla daleko, jak chováním, tak povahou. Já spíš věřím tomu, že nejsem jim shůry dána, ale že oni svým přístupem tak nějak zařídili, abych jako dítě byla taková, jaká jsem byla a mám pocit, že to byla zkouška a oni neobstáli. Prostě samý zklamání - narodila jsem se, špatný pohlaví, špatná povaha, prostě špatný dítě a věkem se to nevylepšilo, spíš naopak.