Zakladatelka psala, že se snažila domluvit na jindy. No jo, asi uražená ješitnost nebo co a někteří s tím umí žít dlooooooooooooouho.
Na mě se tchán naštval proto, že jsem řekla na jednu fakt nepodstatnou věc jiný /svůj/ názor a nemluvil se mnou měsíc. Když se mnou musel ojediněle mluvit, tak mi začal dokonce vykat.
Mě by to nevadilo, ale dělal takový zle u zbytku rodiny, že jsem z něj měla nervy. Tchýně mi doporučila se omluvit. Nechápala jsem a nechápu do dnes za co...Ale pro klid jsem to udělala. Nešlo mi to vůbec z huby-sama jsem cítila, jak sarkasticky a cynicky zním. A on? Absolutně spokojený-na koni, ještě mi uštědřil "otcovskou" radu, abych už "neměla podobné problémy" A je klid. Jen ve mě zůstala pachuť. Jak někteří lidé můžou fungovat, jen když je okolí velebí i za cenu očividné lži.
Co nadělám? Vyfasovala jsem ho k manželovi-odpárat nelze. Jen po téhle epizodě už na něj budu koukat jako na přestárlého chlapečka, který musí mít to, na co si ukáže a jinak bůh s námi.