Já po klukách zažívám pocit, že mám klidnou holčičku, která se snaží nějak sladit se mnou a dohodnout se.
Jasně, občas se zavzteká, ale přijde mi to jako nic, úplně nepatrně, většinou chce něco, co nemůže dostat - žužlat propisku, kterou sebrala bráškovi, to úplně šílí, když jí to on chce vzít. Když jí to beru já, většinou tolik nebojuje, už ví, s kým to má cenu a ským ne. Když něco moc chce a je jí to odebráno, tak se vzteky zalyká pláčem, ale tak nějak neagresivně, ona prostě tím vztekem trpí. Nemlátí sebou, nebije ani jiné. Občas plácá do mě nebo do mě jinak strká, ale to nebývá vzteklá a nevím přesně, o co jde, možná jen nechápu něco, co by ona chtěla, abych chápala. Na vzteklý pláč nejlíp pomůže pochování, na ní je vyloženě vidět, jak ráda se cítí milovaná. Tedy zatím. Na skutečný vztek je ještě brzy, to přijde. Maminka mi popisovala moje chování, tak vlohy má, jestli se pomamí, tak máme o budoucí zábavu a výchovný oříšek postaráno. Ale trochu sázím na to, že já byla první dítě, ona je třetí a tím už je leccos trochu jinak.