Moje maminka celý život pracovala jako učitelka na ZŠ. Kromě pracovní deformace (vím všechno nejlíp a budete to dělat dle mé zkušenosti i kdybyste u toho měli zdechnout, protože vás tím zachraňuju) je i velmi dominantní (vlídným, klidným, ale nesmírně dusivým způsobem) a zároveň mimořádná perfekcionistka. Prostě všechno muselo vždy být podle ní, protože ona jediná ví všechno nejlíp, myslí to s námi dobře, takže nás to musí naučit podle svého jediného správného způsobu, právo na špetku kyslíku pro děti v rodině neexistuje, děti vždy musí absolutně poslouchat rodiče a všechno doma musí klapat jediným perfektním způsobem, který určila s nejlepším svědomím maminka. Otec se do výchovy v podstatě nezapojoval, když má doma učitelku, tak jí do toho nebude fušovat, fungoval hlavně jako cholerický despotický donucovací prostředek, aby děti absolutně respektovaly a poslouchaly maminku. Když jsem se pokoušela prosadit aspoň ve svých věcech svůj názor, tak mě maminka buď utloukla argumenty (děcko proti dospělému, zvlášť v takové atmosféře, si prostě svoje většinou neukecá a neuhájí), pokud jsem neustoupila po dobrém a zkoušela si svoje nějak obhájit, vyhádat, tak vystartoval otec a začal nepříčetně řvát co si to k mamince dovoluju a trestat. (Maminka byla hodnej policajt, otec zlej, tradiční rozdělení rolí v rodině.)
Ona to v zásadě myslela dobře, chtěla nás naučit dokonale žít, dokonale pracovat - abychom z ruky daly jen věc perfektně udělanou, dokonale hospodařit, dokonale šetřit a neplýtvat, dokonale posluhovat věcem, aby co nejdýl vydržely jako nové (za komunistů se fakt všechno blbě shánělo). Ve výsledku jsem se nemohla doma v klidu doslova ani vysmrkat. Když se mi při smrkání spustila krev z nosu, následovalo vypjaté drama, že jsem si vzala bílej kapesník a z toho se krev blbě pere, co když tam nedejbože zůstane bledá mapa - jak jsem ten kapesník možná zničila a že jsem si měla vzít tmavej.
Musely jsme být velmi klidné tiché hodné děti, protože hýbající se uřvance - nevychované nemá nikdo rád (i to v zásadě myslela dobře a měla svůj kus pravdy, jen to nebylo k žití).
Jsem dvacet let z domu, celou tu dobu v sobě nějak hledám rovnováhu. Nejdřív jsem musela pochopit, že, ač to pro mě bylo šokující, maminka neměla ve všem pravdu a až takhle žít není ani normální ani správný. Pak jsem roky fakt pracovala na tom, abych neměla žaludeční vředy z každýho kapesníku, ale je to zakořeněné hluboko ve mně, zčásti výchovou a zčásti jsem taky zdědila geny. Dnes už to mám v sobě nastavené celkem snesitelně, ale maminka mi připravila další šok. Narodily se mi děti, maminka je k nim, jako byla celý život, vlídná a milá (vnoučata dusí už výrazně míň než vlastní děti), ale ona v některých věcech úplně totálně obrátila. Sice musí být pořád všechno podle ní, protože to s náma myslí dobře a všechno ví nejlíp, ale když jsou děti u ní, tak je najednou nutí dělat věci opačně, než nutila dělat mě (a děti jsou tedy ode mě zvyklý na ten původní JEDINEJ SPRÁVNEJ způsob). Třeba my jako děti jsme měly striktně oddělené oblečení na doma a na písek, moje děti jsou tak taky zvyklý a u babi je najednou babi nutí se nepřevlíkat a být celý den v jednom oblečení. Mě by za tohle před lety umořila k smrti, to byl prostě hrdelní zločin.
Jak si mám v sobě dneska najednou srovnat, že maminka totálně popírá věci, na kterých celý život šíleně bazírovala, vnutila mi je bez šance na odpor, já tedy děti taky převlíkám (mám od ní z dětství 20 v zásadě rozumných argumentů proč se to tak musí) - a maminka najednou celou tu svou výchovu popírá? Ve spoustě drobných věcí, které kdysi pro ni byly zásadní, já je tedy děti taky tak naučila - a ona mě dnes najednou péruje, že mám sklapnout, že ona to dělá jinak.
Jak se z toho nezbláznit?