Tak my se míjíme primárně už od počátku.

Marně se Ti pokouším vysvětlit, že jsou dvě odlišné věci:

A) - zda jsem to JÁ SAMA udělala (neudělala),
B) - zda si osobuji právo posuzovat a odsuzovat, že to udělá někdo jiný (neosobuji).

Ty bys byla opravdu spokojená jen s tím plamenným odsouzením .

Ale ještě si dám práci a rozeberu Tvá tvrzení, která si odvozuješ z vlastní hlavy zcela nezávisle na tom, co říkám já.

"Kudlo - nojo, no. Takže z toho uděláme standard a běžnou záležitost."

Za prvé, není mým úmyslem ani v mé moci z čehokoli dělat standard a běžnou záležitost, a za druhé se domnívám, že takové řešení je a bude rozhodně spíše menšinové než standardní.


"Když je dítě do tří let bez mámy libovolně dlouhou dobu, je to ok, protože je to věc té matky. Na dítě se nikdo neptá."

Není to věc jen té matky, je to věc celé rodiny a zdaleka to není tak černobílé "dítě bez matky = špatná matka a doživotní trauma.

"Pokud bys byla schopná dát ROČNÍ A TŘÍLETÉ dítě na dva měsíce kamkoli, aniž byste se za tu dobu viděli a přišlo by Ti to normální, nemůžeme dál pokračovat v rozhovoru. Zcela se míjíme."

Já osobně jsem nic takového neudělala. Jestli bych toho byla schopná, to nevím, protože nemůžu vyloučit, že by v mém životě nemohly nastat okolnosti, které by mě k tomu donutily. Ty můžeš s jistotou říct, že by se Ti NIKDY nemohlo stát, že by ses třeba ze dne na den stala jediným živitelem rodiny a musela bys to nějak řešit?
A kdyby taková situace nastala, tak by třeba Tebou popsaná situace byla jediné racionální a možné řešení. Umím si představit, že kdyby nastala a člověk to vyhodnotil tak, že není jiná možnost, tak by z toho jistě neskákal radostí a nepovažoval to za standard, ale taky by si moc nepomohl, kdyby se z toho zhroutil.