Mám takový dojem. Máme dvouletou dceru, další děti se nám zatím nedaří počít. Užívám si chvíle s dcerou, chodíme na dětské hřiště, plavat do bazénu, jezdíme na kole, nakupujeme spolu, skládáme puzzlíky, čteme knížky, pomáhá mi utírat prach, vysávat, podává prádlo, když věším atd. Prostě je to docela pohoda, neříkám teda že se nevzteká, že je vždycky hodná, že máme vždycky dokonale uklizeno a že mě neštve, když rozsype na koberec plnou misku křupek třeba, ale víceméně si nemůžu stěžovat, že bych večer padala mrtvá do postele. Když to někde řeknu nebo jenom část toho, že jsme třeba byly celé odpoledne na hřišti, tak v 99% reakce zní: "No jo, s jedním děckem si to můžeš dovolit, to já se svýma třema se musím otáčet..." Neříkám nic, ale napadne mě: "Tak proč sis je dělala, když je to pro tebe taková obtíž?" Připadá mi, že mi matky s více dětma snad závidí, že mám jenom jedno, nebo chtějí mít pocit, že ony jsou strašně vytížené a okolí by je mělo ocenit, zatímco já se jenom poflakuju. Můžu snad já za to, že si naložily víc, než jsou schopny nebo ochotny v pohodě zvládat, nebo proč mi to dávají sežrat? Proč nemůžou normálně říct, že dnes byly na hřišti jenom půl hodiny, protože pak musely jít dělat to a to, ale musí si k tomu vždycky přidat, že si to jako vytížené supermatky nemůžou dovolit narozdíl ode mě, která má jenom jedno dítě, což je vlastně skoro jako bych neměla žádné a tedy ani skoro žádnou práci?

Jak to máte vy - s jedním dítětem? Taky se s tím setkáváte? A vy vícedětné - jak vnímáte matky s jedináčky?