Agatho, on mi na to vždycky odpoví, že s tím něco CHCE dělat. Když se zeptám, jak to má promyšlený, nebo co teda bude dělat, tak mu je to HODNĚ nepříjemný, ale nakonec opět vždycky řekne, že si někam zajde. Pak třeba několik měsíců říká, že má číslo na nějakýho dobrýho maséra (což určitě má), ale nemůže se mu dovolat (což znamená, že si na to vzpomene tak dvakrát do měsíce a když se po jednom telefonu nikdo neozve, zase dlouho nic), potom řekne, že vlastně mu masáže nepomůžou, že by spíš potřeboval trochu zhubnout. Takže si k snídani bere jablko (předtím nesnídal vůbec) a to je pro něj maximum přínosu ke zdravému a lepšímu stravování. A má dobrý pocit, že už něco začal dělat.
Jenže tímhle tempem a ještě ne úplně vážným přístupem to bude trvat aspoň deset let, než se začne něco doopravdy měnit :-(.

Prostě já už jsem v koncích, protože tyhle rozhovory jsou šílený, on je napruzenej, že se o tom vůbec bavíme (napruzenej, protože se stydí) a já nešťastná, že to stejně zase nikam nevede. Snažím se jim vyhýbat, co to jde, ale já to prostě nemůžu nechat plavat!! A s..e mě, že on mi do očí řekne, že si to uvědomuje, že chce se sebou něco udělat, ale žádnej pokrok...
On má i jiný zdravotní problémy, občas má migrénu, točí se mu hlava, několikrát sebou seknul přímo v práci. A řešíme to už roky, že by s tím měl něco dělat. Jenže lajnovat mu to nemůžu, je od půl osmý do půl osmý v práci, vím, že volného času moc nemá a energii taky ne. Ale smířit se s tím nechci.