Nechci jí posílat k psychologovi, ale cítím, že by potřebovala jako sůl nějaké to podpůrné místo, aby se cítila trochu jistější v pozici, protože už je takhle nehlodaná a vyšťavená. Je to takový poctivý typ, co se snaží až moc, ví, že to nemůže nechat plavat a že je na to sama a není taková, aby se na to dítě vykašlala a bylo pak ve škole za outsidera, že mu nepůjde učení, že nebude umět sporty.

Prarodiče z jeho strany mají stejný postoj jako on, taky se prý tváří, že dítě všechno samo, když už je dneska třeba v té řeči daleko lepší.

Ani se jí pak nedivím, že je jí z toho po těch létech už nanic, když to není věc jednoho roku, ale běh na hodně dlouhou trať.

Naposledy mi teď ve zkratu řekla, že má někdy chuť od všeho utéct /úplně/ a nechat pana hrdinu, ať se postará, aby mu došly řeči. Ona je doma za zlou, co pořád buzeruje, učí, strká někam, rozčiluje se a on je pokud možno ten hodný /na dítě, ne na ní/.