Já myslím, že když ty to cítís jako problém, je správný, že o tom mluvís. Nesnáším nedořešené věci, s tím, že jaksi vyhnijou...zkusila bych učení napodobou, já mluvím o tom, co me trápí, rekneš mi, co trápí tebe? Když jsem někdy nevěděla, jakou reakci ode me děti očekávají (podotýkám, že nešlo o výchovu, ale o existenci zoubkove vily), prostě jsem se zeptala: já teď nevím, co ti na to říct, co bys řekl svému dítěti ty? (Taková malá výměna roli, ty můžeš zkusit hrát jeho, on tebe, takové užitečné zrcadlo...