Pro: Vokálová Libuše

Byl jsem ateista, nyní už nejsem. Co píšu dále mi tak nějak Bůh postupně vysvětlil různými způsoby. Píšu zde také část svého omezeného pochopení, které doufám bude ku prospěchu dalším.

---
Jediný pravý Bůh existuje, je věčný, nesmrtelný, a je dobrý. (Proč píšu "pravý" ještě vysvětlím).

Zlo na zemi existuje jako přímý následek odmítnutí Boží dobroty. Bůh to dovolil, aby následky svobodné zlé volby vyšly najevo v plnosti své ohavnosti.
Jinak by totiž musel to své dobro celému stvořenému vesmíru vnutit svou mocí, což by byla tyranie, tedy také zlo. Všichni by vlastně
s Bohem zůstávali nikoli z lásky a vědomí volby toho nejlepšího, ale ze strachu
si zvolit něco jiného. To by ovšem nebylo prostředí, kde by se dalo věčně a radostně žít.

První lidé Bohu nevěřili a zvolili si smrt, nejprve ji poznali duchovně jako oddělení od Boha. Aby to tak nezůstalo, Bůh ve své moudrosti vymyslel fyzickou smrt a na konci věků fyzické vzkříšení do jiného nesmrtelného těla tvořeného jiným "materiálem", než je hmota (prach).

Z našeho pohledu máme v našem světě velké utrpení a zlo, které je těžko pochopitelné, zejména když se s ním člověk setká v extrémní podobě.
Z pohledu vševědoucího a všemohoucího Boha je toto zlo ještě větší, ale existence zla (v podobě jak zlo známe) je jen dočasná a jednou Bůh:
Všechno zlo zastaví a vše zlé napraví a všechno zlo potrestá.

Dědičný hřích není dědičná vina, ale dědičná tendence konat zlo.
Prostě pokažené hodinky dělají své kopie a ty opět ukazují čas
špatně. Prostě jsme všichni jako lidé zkažení (někdo více, někdo méně).
Všichni bychom skončili v pekle, což není nic jiného, než po vzkříšení a soudu věčná existence v nesmrtelném těle v oddělení od veškerého ostatního stvoření a veškerého dobra (přirovnáváno ke tmě) a vhozeni do žáru své viny odsouzené absolutní Boží spravedlností s vědomím kolik bolesti jsme tím způsobili (asi i včetně vnímání bolestí našich obětí), což je zase přirovnáváno vhození do žhavého jezera.

Existuje jediná záchrana a žádné dobré skutky to nejsou. Dobrými skutky
a dokonale svatým životem (pokud bychom toho byli vůbec schopni) totiž
neděláme nic jiného než prosté "nekonání zla". Náš "účet" totiž nikdy
nemůže jít do plusu, abychom "dobrými skutky" něco splatili. Z hlediska absolutně svatého Boha, když budeme světci,
tak budeme jen na nule = konat dobro je totiž samozřejmost a ne nějaká
zásluha.

Záchrana? Ano, těm, kdo budou hořekovat (ve svém nitru a upřímně, a nikoli
navenek jako divadlo) nad svou ztraceností a hříšností a budou upřímně
toužit být svatí a konat jen dobro, budou ochotni "zemřít" svému hříšnéhmu životu, těm skutečně Bůh může pomoci. Takovým lidem Bůh odpustí hříchy.

Aby to ale bylo možné, musí dojít k naplnění zákona příčiny a následku.
Proto se stal Boží syn člověkem a narodil se jako Ježíš (Kristus), aby na sebe mohl vzít vinu lidí a být za ně potrestán, prostě ty věčné následky trestu přesměroval na sebe.

Řada lidí o tom neví, nechápe to, někteří zemřeli před narozením Ježíše atd, ale všichni budou souzeni a ospravedlněni skrze jednoduchý princip:

Přijal(a) jsi jako člověk to, co Ti Bůh za Tvého života postupně zjevoval jako pravdu, nebo jsi to odmítl(a). Nejedná se primárně o učení nějaké církve nebo náboženské skupiny, jde o působení Ducha Božího na svědomí člověka a následné chování člověka. Boží slovo přinesené proroky a apoštoly v tom může hrát významnou roli (naopak vůbec nehraje roli, zdali to slovo uslyšíte zaznít z úst nějakého novodobého falešného učitele, který má vysoké církevní postavení), ale podstatou je reakce nitra člověka na Božího Ducha Svatého a zjevovanou pravdu -- Duch Svatý totiž dokáže směrovat mysl člověka k Boží pravdě, přestože slovo Boží zazní z úst lháře, který překroceným citováním Božího slova chce sdělit něco jiného. V praxi tak může například dojít k tomu, že člověk zcela správně odmítne část učení nějaké náboženské skupiny, protože mu Bůh ukáže, že je v této věci mylné nebo dokonce lživé.

A proč jsem použil pojem "pravý" Bůh. Protože existují falešní Bozi. Dokonce jsem přesvědčen, že ten, koho mnohdy náboženské skupiny (včetně křesťanských církví) přestavují jako Boha, není Bůh, ale sám Satan, který se za Boha vydává a lze ho poznat podle jeho ovoce, jak varoval Ježíš. Křesťanské církve mají Bibli, ale i v době Ježíše měli zákoníci Písma (část současné Bible) a Ježíš některým z nich říkal, že jsou synové ďábla. Ježíš vyčítal tehdejším teologům, že si z božího slova berou akorát něco, a důležité věci zanedbávají. Dnes se děje totéž.

Ježíš a apoštolové předpovídali vznik sekt a příchod falešných učitelů. Ježíš dokonce v přirovnání mluví o tom, že někteří církevní učitelé skončí v pekle.

Nejde ale vůbec o církve (kde někdy probíhají velmi nezdravé sociální jevy mimo hranice čestnosti a férovosti) ani o kostely, jde o vztah konkrétního člověka k Bohu skrze Ježíše Krista a Ducha Svatého.

Pro současnou dobu platí:

Jan 3:16  Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.