Knihu na gymnáziu v zájmu naučení na zkoušení jsem doma otevřela jednou, když mi fyzikářka chtěla dát 2 na výzo po té, co jsme si při zkoušení u tabule fakt nerozuměly (popsala jsem daný jev "po svém" se správnými vzorci, ona že něco mám dobře, ale říkám to špatně - na otázku, co říkám špatně odvětila, že to mám "celé nějak jinak"). Naučila jsem se pak z knihy zpaměti asi tři stránky právě zkoušeného tématu včetně obrázků a přerecitovala to fyzikářce i s odkazem na obrázky, které jsem načrtla na tabuli. Fyzikářka pak spokojeně pokývala hlavou a se slovy "vidíš, Kadrnožková, že to jde, když chceš...". K čemu takové recitování, za které měly jedničky i studentky, které by to jinými slovy říct nedokázaly - netušíce zhola oč jde - to nevím. Tak náročné bylo gymnázium. Ale je to dávno, dneska je to již náročnější.