Dneska byl ten den dlouhý už ve dvě, a to jsem se teprve chystala do školky a nevěděla, že zdaleka není konec. Chtěla bych se vás zeptat asi na třináct věcí, ale nemám sílu rozepisovat témata.. Tak to hlavní, co mi zas obrátilo plány a vůbec přístup:
Přišla jsem do školky se slušně se rozjíždějící migrenou, paní učitelka si mě posadila na stoličku, nalila mi vodičku a povídala mi o příhodě s mým prckem.
Po probuzení se prý třásl a klepala se mu hlavně pravá noha, natolik, že seděl na lehátku a nemohl stát. Paní učitelka zavřela všechna okna, poslala někoho pro prckův svetr, oblíkla ho a seděla u něj, objímala ho a třela. Když na něj mluvila, nereagoval, nebo se zpožděním. Nebyla jsem tam. Trvalo to prý v řádu minut, asi tak pět, možná sedm. Ona se domnívá, že to bylo neurologické. Že to byl "malý" epi záchvat.
Velmi si považuji jejího přístupu, jak situaci zvládla, jak zodpovědně, starostlivě a citlivě mi to sdělila. Velmi si cením toho, že tam vůbec byla, že nezpanikařila. Sama je migrenik a má dlouhou praxi, zřejmě i nějaké podobné zkušenosti.
Velmi si vyčítám, že jsem tam nebyla já! Vím, že nemůžu být všude, vím, že toto může uděřit kdykoliv, vím toho dost, ale tohle je tak hnusná a zákeřná nemoc!

Vzpomínám na Kač. jak tu nedávno psala o prvním záchvatu a svých obavách, jak zvládnou život s touto nemocí. A bylo tady víc takových maminek..

Vzpomínám na vaši podporu, když přesně před rokem měl prcek svůj první záchvat, ten byl masivní a akutní, skončili jsme v nemocnici, na měsíc, a vy jste mě stavěly na nohy radami, podporou, milým slovem..

Tehdy mu byla nasazena podpůrná, protizáchvatová léčba - sirup Depakine 2x denně, k tomu pravidelné neurologické kontroly s odběry krve na kontrolu hladin valproátu. Poslední kontrola na konci srpna, vše v pořádku, až na zvyšující se hiyperaktivitu - což je zatím spíš "zábavné", on je prostě samá srandička a kraviny, všichni ho mají rádi a tolerují mu i k tomu navazující hlučnost, což samozřejmě bude překážka ve škole, řešíme s psychologem a konečně se mi podařilo se objednat i na psychiatrii - další kontrolu máme ale až na jaře.

Ten sirup mu dávám a zodpovědně mohu říct, že nezapomínám, zvykl si snadno.

No a teď se mi promítá zpětně, že jsem tu nemoc podcenila, kolik takových "malých záchvatů" jsem přehlédla nebo si je vyložila jinak, vynořují se mi různé situace, které tím být mohly, ale taky nemusely. Nechci hysterčit, ale bojím se. Ráno zavolám do špitálu - co mám dělat? co mám chtít? co nás čeká?
Jestli si nás vezmou do nemocnice na vyšetření, samozřejmě půjdeme; patří k tomu malé ale - mám prvního nastoupit do práce, konečně jsem si našla slušný flek; před rokem a půl jsem o jeden přišla, to bylo kvůli spále..