Šešule,
ona to Monty dělá docela běžně (to otáčení), člověk se občas nestačí divit a být překvapenej (ač by po těch letech mohl na to být zvyklej).
Prakticky žádná vícemaminka z těch, co znám, dětem fakt neutírá zadek do smrti. Hodně z těch je naopak docela samostatná, třeba 12letá holka úplně sama uvaří jednoduché jídlo, upeče buchtu. Ale to ji někdo musí napřed naučit a aby ji to mohl naučit, tak se jí musí VĚNOVAT, ukázat jí, jak na to, a přetrpět prvních pár neúspěšných pokusů.
A když se věnuje tomuhle, tak se holt nemůže zároveň věnovat sám sobě a svým koníčkům.
Přijde mi docela logické, že den má 24 hodin, a jestliže já těch 24 hodin za bezdětna nějak naplním - prací, koníčky, společenským životem - tak když se mi má do toho najednou vejít dítě nebo děti, tak pokud dítě nešoupnu chůvě a budu se mu chtít aspoň chvíli věnovat, tak logicky nebudu mít stejný objem času na ty předchozí věci jako za bezdětna.
Tvého syna je mi, Monty, taky upřímně líto, ale trochu z jiného důvodu. Sice se prsíš, že má "oproti těm ostatním dětem asi tak stokrát víc zážitků a možností" (jednak je mi takové předhánění dost proti srsti, jednak si říkám, jaké asi stonásobné zážitky a možnosti oproti normálním lidem mu může poskytnout matka, co je věčně švorc (takže odpadá stonásobnost zážitků a možností závislých na penězích) a navíc není moc ochotná se mu osobně věnovat (takže odpadá i stonásobnost zážitků a možností závislých na čase a nápadech toho rodiče). Ale podle toho, co píšeš, si i vůči němu necháváš jakási zadní vrátka - a fakt to není o tom, že bys mu měla utírat zadek do čtyřiceti, a dokonce bych řekla, že o "posluhování" a dělání věcí "za dítě" je to nejméně.
Většina dětných lidí okolo mě si seřadila priority tak, že se sice svých zálib nevzdali úplně, ale modifikovali je jak v čase (třeba omezili sport, který vyžadoval třikrát týdně dvouhodinové tréninky), tak v tom, že k nim postupně ty děti přibrali (a tím to pro ně získalo zase jinou, ale povětšinou velmi zajímavou dimenzi).
Je mi jasné, že děláš, co umíš, a vzhledem k okolnostem je asi i to svým způsobem obdivuhodné. Ale já bych to tak u svých dětí dělat nechtěla, přišlo by mi to, že jim dávám strašně málo ze sebe, a z mého pohledu je to "věnování se jim" nejvíc, co jim můžu dát. Už teď se začínají pomalu osamostatňovat, a já fakt nejsem člověk, co by žádné koníčky neměl a nic jiného než děti ho nezajímalo, ale v době, kdy mám pocit, že to potřebují, jsem se úmyslně a chtěně trochu upozadila. To období je konečné, zase nastanou časy, kdy se budeme moci věnovat koníčkům bez většího omezení (s tím, jak jsou děti větší a větší, to jde víc a víc) a myslím, že když tohle člověk neošidí, tak se mu to na těch dětech stonásobně
vrátí.