7mi, zas pozor na to, moje maminka byla taky toho názoru, že bych měla sportovat a na něco hrát - výsledkem bylo, že jsem chodila do lidušky asi 7 let, upřímně jsem to nenáviděla a dodneška na ten nástroj neumím hrát.

To samé sport - musela jsem jezdit na lyže, což mělo jediný efekt - lyže se mi dokonale zprotivily tak, že jsem jim přišla na chuť až v hluboké dospělosti.

Tím nechci říct, že by děti měly růst jak dříví v lese, naopak, my těm našim taky "dopřáváme" kroužky a taky s nimi občas lítám jak hadr na holi, ale snažíme se, aby to bylo něco, co chtějí dělat samy a aby to pro ně nebyla otrava.

Máme samozřejmě taky své limity - finanční, časové i "energetické" - nebyla bych ochotná třeba vstávat ve 4 a vozit dítě na trénink hokeje, nebo 3x týdně na tenis do sousedního města, uvažovala bych o tom leda v případě, že by to dítě bylo opravdu enormní talent a samo o to mělo extrémní zájem.

Já jsem v tomhle názorově něco mezi Tebou a Monty - na jednu stranu si jako Ty myslím, že v určitém období je prostě potřeba upřednostnit zájmy dítěte před svými, ale na druhou stranu souhlasím s Monty v tom, že by člověk neměl sebe a svoje zájmy upozadit úplně. Protože si ještě pamatuju, jak mě v dospívání fascinovali lidi, co měli i v dospělosti nějaký vlastní zájem, jakkoli mi ty zájmy na můj tehdejší vkus přišly "krotké", a dneska jsem se posunula v tom, že bych už neobdivovala člověka, který svým zájmům podřídil úplně všechno, obětoval tomu rodinu (třeba Hanzelka a Zikmund jsou obdivuhodní, ale minimálně jeden z nich kvůli tomu prohrál rodinu), ale spíš takového, který se postupně, jak děti odrůstají, vrací ke svým starým zájmům (případně je v nějaké lehčí míře udržoval i s dětmi, ale takových moc neznám, protože vesměs okolo mě lidi mají ty koníčky poměrně náročné na čas).

Určitě tam jde o vyváženost, a ten, kdo to dokáže, má můj respekt.