Já celou dobu vycházím z toho, že jen porovnává svůj start a start svého muže a cítí se být svou tehdejší rodinnou situací oproti němu znevýhodněná....a to klidně být mohla...

"Já už jsem psala, zažívám vlastně to samé, jen u nás je celekm jasné i to, že já jsem měla mnohem větší šanci najít si to svoje, které se od toho manželova oboru dost liší....ale v případě, že bych dělala to samé, tak myslím, že bych ten handicap pocítila velmi silně, protože on už v šestnácti byl díky tomu, že nemusel spoustu věcí řešit a díky společnosti, ve které se pohybovat, tam, kam já se dostala až během VŠ a v určitém směru tam nejsem ani teď....myslím, že ty poměry měly vliv třeba i na mou osobnost, na mé hodně pošramocené sebevědomí....to se fakt mému muži nestalo.....a myslím, že od toho se odvíjí spousta věcí v životě, i to, jak dokážeš příležitosti využívat..."

To je přesně to, o čem jsem mluvila. Ten start byl prostě jiný, i když to porovnávám s těmi spolužáky nebo s mým mužem, který je taky z úplně jiného prostředí. Např. on v 90. letech měl čerstvé informace o muzice ze Západu, kdežto já jsem byla ráda, když mi někdo přehrál starou kazetu. On chodil v Praze na koncerty, já jsem se o té muzice dověděla o 10 let později.


"Ani já nelituju ničeho, co mě potkalo...no vlastně jo, jedna zkušenost, bez které bych se ráda obešla, tu je, ale vrátit to nejde a i to mě posunulo přesně podle hesla "co tě nezabije, to tě posílí". Přesto bych ráda, aby dětství našich dětí bylo podobnější tomu manželovu než mému."

Ano, i v tomhle souhlasím. Minulost nezměním a jakmile jsem dostala v 18 možnost vzít svůj život do svých rukou, tak jsem zažila spoustu věcí, které mi hodně daly. Ale souhlasím, že bych radši kdyby naše teoretické děti měly to, co měl můj muž a ne to, co jsem měla já.