Tino,
vlastní zkušenost nemám, ale mám kamarádku, která je na vozíku a její manžel taky - mají 2 děti. Podle toho, co vím, je důležité umět si přeskládat v rodině kompetence - to, že někdo "na něco není" už není argument - prostě každý dělá to, co může tak, aby běžný chod rodiny a to, co je potřeba zajistit, bylo. Mají nějakou známou paní, která jim vypomáhala, když byly děti maličké, s fyzicky náročnějšími úkony, ale důležité je se prostě držet vlastními silami všeho, co je možné dělat - nepřijmout to, že člověk na vozíku je pasivním opečovávaným členem rodiny. Ten kamarádčin manžel má nějaké progresivní onemocnění, postupně se zhoršuje (diagnózu nevím), ale přestože je na tom hůř než kamarádka, pracuje z domu a funguje, jak jen to jde - pořád je v rodině za chlapa. Nevím, jakou práci tvůj manžel má, ale třeba by existovala i tady varianta práce pro vozíčkáře, případně dělat něco jiného - pokud jste z Prahy, kde není tak velký problém s nezaměstnaností, zkusit hledat předem... Samozřejmě, že organizační začátky budou obtížné, ale zvládnout se to dá. Hodně sil a štěstí!