Ahoj,
moje dcera se narodila se středně těžkým postižením díky velmi těžkému porodu a následnému přidušení. Doktoři mě dost strašili dramatickými prognózami do budoucna.
V cca půl roce "nic nedělala" - jen ležela na zádíčkách. Díky naší skvělé dětské lékařce jsem se dostala na dobrou neurologii a následně k fyzioterapeutce, která mě naučila Vojtovu metodu. Vím, o čem píšeš - bylo to neskutečně těžké. Vlastně "proti vůli" mimča jsem jí musela různě držet a mačkat a jí to bylo nepříjemné nebo to až vnímala bolestivě. Strašně plakala. Cvičily jsme několikrát denně, věřila jsem (po přečtení různých knih), že jí to pomůže. Při každém cvičení tekly slzy i mně...ale vydržela jsem. Podle jedné z "prognóz" bylo vážné podezření, že dcera nebude nikdy chodit (nebo ne dobře). Chodit začala sice později, cca v 1,5 roce, ale začala...cvičily jsme dál, dílčí úspěchy mi dodávaly sílu. Pak přišla další "rána" - těžké problémy s jemnou motorikou, prakticky nebyla schopna nic vzít pořádně do ruky...Opět jsme cvičily podle fyzioterapeutky. Podle dr.jsem měla počítat s umístěním ve zvláštní škole...cvičily jsme dál...Závěr? Vydržela jsem a dělala vše podle naprosto jedinečné fyzioterapeutky a neuroložky (x let jsme také cvičily logopedii, dcera měla vážné problémy s mluvením, mluvit začala až cca v pěti letech). Závěr? Dnes studuje gymnázium, na které se dostala z normální ZŠ, závodně hraje již devět let házenou, měří po manželovi 183cm, je jí 17, nemá žádné zdravotní problémy a já jsem strašně ráda, že jsem to zvládla...
Držím moc palce, vím, že je to strašně těžké. J.