Život mi dost neočekávaně (i když logicky) nabídl jistou alternativu, kterou bych ráda racionálně zvážila ze všech potřebných úhlů, než k ní zaujmu závěrečné stranovisko.

S exmanželem, s nímž jsme byli dlouhá léta "na nože" (příčinou byly různé subjektivně chápané křivdy, které jsme si vzájemně přehazovali jako horký brambor), jsme nakonec dozráli (= byli nuceni dozrát a zmoudřet ) a našli způsob, jak spolu kultivovaně vycházet.

Nechci zacházet do nepodstatných detailů, ale zkrátka se situace poskládala tak, že jsme se po téměř 12letech zbytečných bojů ocitli znovu na stejné "lavičce", starší, orvaní, ale s větším nadhledem, a položili jsme si otázku, když už jsme si hrdý život bez sebe vyzkoušeli a zjistili, že není AŽ O TOLIK lepší (a exmanžel dokonce utržil těch ran na důvěře v zelenější ženy více a intenzivnějších), tak zda tu naši rozbitou rodinu znovu nedat dohromady a nepokračovat, protože máme společné nezletilé dítě, které by, logicky, tuto variantu rozhodně preferovalo . Ani jeden v současné době nemáme partnera, a ani ho nehledáme, protože konkrétní lidé, s nimiž bychom opravdu rádi žili, s námi dlouhodobě nejsou kompatibilní, a o jiné nestojíme.

Otázka zní nikoli co udělat nebo neudělat, ale které faktory při rozhodování nezapomenout vzít v úvahu . Budu ráda hlavně za zkušenosti nicků, které někdy podobnou situaci řešily a vyřešily (ať již jakkoli).

V mém případě (a asi u obou) by šlo o pragmatické rozhodnutí. Nemilujeme se, ale dá se říci, že si jeden druhého jistým způsobem vážíme za to, co o sobě víme, že jsme museli v sobě překlenout a přeprat, abychom se dostali tam, kde jsme dnes. A že toho nebylo málo; oba jsme tvrdé palice. Nejsme si cizí, ale "blízcí", protože už se známe čtvrt století. Víme, co od sebe můžeme čekat (na rozdíl od potenciálních jiných partnerů). Neděláme si iluze, ale také se již nemusíme obávat "nejhoršího", protože mnohým "nejhorším" jsme si už prošli, a víme, že to rozhodně nehodláme opakovat .

Výhodou společného soužití by byla zejména možnost být s vlastním dítětem bez traumatizující střídavky, samozřejmě i ekonomicky by to bylo výhodnější, než vést dvě oddělené domácnosti, i určité zadostiučinění z toho, že se nám podařilo překonat tak velkou krizi, pro nás oba je důležitý i pocit "rodiny" (ani jeden jsme jako single nebyli šťastní). Jsme oba hlavně hodně vyčerpaní a unavení na budování nějakého nového, "opravdového" vztahu, se všemi k tomu náležícími akcemi a nutnými kompromisy. My máme hodně společných (hlavně sportovních) zálib i společný smysl pro humor a pod. Víme, že bychom si nijak nepřekáželi v realizaci vlastních profesních i soukromých životů, i když bychom se nijak významně nepodporovali (a pokud, tak spíš věcně, než emočně). Spíš by to pro oba bylo jisté "překlenutí" období, než dítě vyroste a už nás nebude tak potřebovat, s tím, že bychom tentokrát už od sebe neočekávali víc, než si můžeme dát, a tak by naše soužití nebylo tímto očekáváním zatíženo jako dříve (dříve tím bylo zatíženo natolik neúměrně, až to vedlo k rozvodu jako nevyhnutelnému tehdejšímu řešení). Za předchozím obdobím bychom udělali tlustou čáru a nic bychom si nevyčítali, protože to už jsme si dostatečně vyčetli v tom bojovém období

Riziko je v tom, že kdybychom neměli společné dítě, nikdy bychom takto neuvažovali. Není to "první volba", ale "druhá nejlepší volba". Svazky z rozumu jsou více ohroženy "náhlým vzplanutím jinde" (zejména pokud by se po čase "náhodou" jako reální potenciální partneři objevili ti, s nimiž nemůžeme nyní žít), a neradi bychom zase znovu "rodinu" bourali, protože jsme "možná našli někoho lepšího". Navíc, ani jeden nepreferujeme "život na hromádce", takže by pravděpodobně výhledově na pořad dne přišla znovu svatba, v tom jsme oba konzervativní
A rozvádět, rozvádět bychom se ani jeden opravdu znovu nechtěli...

V životě jsme se už zkusili řídit převážně rozumem i převážně intuicí i převážně ničím (a šli za emocemi) a nedá se říci, že by některá z těch rozhodnutí měla výrazně lepší/horší následky...úplně si "házet jen tak kostkou" taky nechceme