"Když se nepustíš toho starého, nikdy nepřijde nové."

Tedy na vysvětlenou
V období po rozvodu jsem si vyzkoušela a pochopila, že všechno, co se člověku děje (nebo minimálně velká část toho), je určitá reakce okolí na člověka samého, na jeho myšlenky, přesvědčení, programy, a z nich vycházející konání (nebo nekonání).
Našla jsem postupně způsob, jak uspokojivě fungovat "bez ohledu na okolnosti", navíc ty se samozřejmě mění právě v závislosti na těch změnách "uvnitř". Jsem konečně svobodná = sama si nesu odpovědnost za své činy a jejich důsledky, což znamená, že mohu některé věci (na mně závisející) ve svém životě ovlivňovat (samozřejmě ne všechno a všechny, protože jiní lidé mají zase svoje myšlenky, přesvědčení, programy, a z nich vycházející konání (nebo nekonání)...

Umím-li nyní to, co mi PŘEDTÍM zabraňovalo žít spokojeně, mohla bych to samozřejmě aplikovat na nový život "s někým". Ale já jsem konzervativní člověk - o "někoho" já nijak nestojím, já jsem přece původně chtěla žít se svým manželem, popř. s mužem svého života (kdybychom to bývali uměli). Zcela logicky mě to přivedlo k myslím naprosto oprávněné a zralé otázce, ZDA by případně BYLO potenciálně možné na nových základech pokračovat ve vztahu s osobami, které jsem si již dříve do života nevybrala náhodou (a to, že v mém stále vězí - což se projevuje jak láskou, tak dřívější silnou nenávistí - také není náhoda).

Neznamenalo to nic víc (proto o mě rozhodně nemusíte mít strach), než že I TYTO varianty zahrnuji mezi ty, nad kterými přemýšlím, když přemýšlím o aktuálně ideálním vztahu. Protože "ideální" je "ten pro nás aktuálně správný", nikoli "objektivně ideální" (popř. "super pro všechny okolo nás"), v tom může být rozdíl

Děkuji všem za jejich připomínky
Rozhodnutí (o směru, kterým se dále chci vydat v partnerských vztazích), hodlám učinit teprve v řádech měsíců, takže nepůjde rozhodně o nic unáhleného .