mne v jednu chvíli plne docvaklo to, co každý ví, že do hrobu si žádné své dovednosti vycizelované k dokonalosti nevezmu, že je tudíž blbost soustředit se na dosažení dokonalosti v nečem , či obecně že je blbost zaměřit se výhradně na ten cíl - NAučit se, ale že příjemné je to UČIT se, zkoušet, nebrat to tak smrtelně vážně - přestalo mne odrazovat, že při něměckých nepravidelných slovech do tří minut usnu, nebo že slovíčko, který tři tejdny nevidím, zapomenu, nebo v AJ mi prostě nevadí se učit věci, který nikdy nepoužiju, jen tak pro ně samé. Dřív mi to vadilo a hodně jsem posuzovala poměr úsilí/výsledek .
Ted jsem na tom tak, že kdybych měla zvažovat to, zda se do nečeho pustím, optikou úsilí/výsledek , tak se jdu rovnou picnout, protože s rostoucím opotřebením telěsným i mentálním, unavou a tak je prostě lepší po výsledcích ani nepátrat a učební úsilí považovat za formu relaxace