Ale tak to si zase nemyslím, že bych byla tak důležitá, aby okolí činilo vše jen kvůli mé osobě. Ať už v tom pozitivním, tak i negativním smyslu (třeba aby MĚ naštvalo). Ale jak píšeš, takhle to funguje jen u cizích lidí. Tady jde o vlastní rodinu, tam souvislosti mezi jejím chování a mou osobou bohužel stále hledám.

Jinak asi jsem to napsala špatně. Já skutečně nemám stále na tváři sterilní úsměv. Před dětmi emoce prožívám. Ale snažím se, aby chápaly souvislosti. Já mluvila o neustále strženém výrazu věčně pesimistické matky, nevím jak to popsat, kdo nezažil, nepochopí.